Dole v dole

Po nasi anabazi v Uyuni jsme se presunuli do Potosi. Mesto ma bohatou historii, ktera zacina nekdy po roce 1500 objevem obrovskeho mnozstvi stribra, coz ocenili zejmena Spanele - diky nemu dlouhou dobu financovali sve aktivity. Min uz se radovali domorodci a africti otroci, kterych tu pry behem te doby zahynulo pres 8 milionu pri nestestich v dolech, na nemoci a podvyzivu. Mesto samotne je velmi hezke, plne kolonialni architektury a kostelu.

Bohuzel, jsme ted tak trochu lazaret. Eva ma porad problemy s kolenem, ktere si narazila na voru v dzungli. Janicka se trochu nastydla a obcas ma problemy s mistnim jidlem, nastesti se ji uz neozyva koleno, ktere si narazila pri bleskovem vyskoku z jeepu v pousti. A Annika porad nejak nemuze rozdychat tu vysku, i kdyz aklimatizaci uz mame davno za sebou. Jediny ja jsem bez potizi, teda krom obcasnych zazivacich problemu, ktere tu ale mame obcas vsichni.

Co bylo hlavni atrakci pro dnesni den? Navsteva onech povestnych dolu. Dnes uz se tu netezi jen stribro, ale hlavne zinek, cin a olovo.

Nalozili nas do minibusu, odvezli do nejakeho domu, kde jsme vyfasovali mundury, gumaky, helmy a lampy. V tomto odeni jsme se vydali do jine casti mesta, kde je Hornicky trh - misto, kde si hornici kupuji veci pro svou praci (mistni doly funguji jako kooperativy a kazdy hornik si kupuje sve naradi sam). Poridili jsme tam dary pro horniky (listy koky a nejake limonady) a dva Australane, kteri byli s nami, koupili i dynamit na demonstraci.

Samotny dul je stary 200 let a asi se od vzniku moc nezmenil. Jedina mechanizace je to kompresor, ktery vhani dovnitr vzduch a pohani vrtacky. Dva chlapy u rumpalu vytahuji 50kg horniny, dalsi dva ji nalozi jednu tunu na vozik na kolejich (pul tuny) a tlaci nahoru. Vsichni pracuji v neskutecnem tempu, neustale zvykaji koku a vypadaji, jako by jim ani nevadil ten vzduch, ktery me dusil uz od zacatku. Udajne tu vydrzi 10-15 let, pak bud umrou nebo jsou do duchodu. Maji jakysi socialni system s malym duchodem, ale stejne to neni nic k zavideni...

Prosli jsme nekolik chodeb, slezli a vylezli par zebriku, videli horniky pri praci (Eva si dokonce asi 20 minut s nima povidala) a udelali si obrazek, jaka ta prace je. Nebylo to zadne smecko na turusty, dvacet metru tam a zpatky, ale nejake dve hodiny na mistech, kde se opravdu pracuje. Uz chapu, jak tu tech 8 milionu dusi mohlo zmizet...

Na zaver jsme jeste venku odpalili trochu dynamitu - stali jsme asi 15 metru od nej a stejne to byla rana do hrudi... Hornici jsou 40-50 metru daleko, v chodbe a dynamitu odpaluji daleko vic. Tak si to predstavte.