Dzungle a kde se tady jezdi vlevo

Ahoj, opet se hlasim a omlouvam se, ze tu nejsou zadne fotky, ale to bych si ten pocitac musel zamluvit pres noc, nez bych ji odtud nahral.

 

Z Coroica jsme se vydali na sever do Rurrenabaque, do amazonske dzungle. Odjezd poznamenala prihada s autobusem, takova typicky jihoamericka: meli jsme prijit v 12.30 na nadrazi, odkud nas autobusovou spolecnosti zajisteny taxik mel zavezt asi 10 km na silnici, kde stavi autobusy z LaPaz. Kdyz ani v 13.35 zadny taxik nebyl, zacali jsme byt opravdu nervozni a uhaneli jsme zamestnance spolecnosti, aby neco delali. Spolu s nami to zkouseli dva Chilane, takze jsme stridave huceli do vsech moznych lidi v nekolika jazycich. Mimochodem, Chile pry spis nez do Jizni Ameriky patri do Evropy a asi to bude pravda, protoze Chilane tvrdili, ze u nich se nic takoveho nestava - v Bolivii je to bezne.

Stupnovali jsme natlak, hlavne Eva se snazila se svou spanelstinou neco vyresit, ale zdalo se vse marne. Uz jsem dosel az k tomu, ze jsem stal v kancelari a z moravskeho hrdla jsem pani vypravel co me napadlo, aby neslysela ostatni klienty a venovala se konecne nam, ale ani to nepomahalo. Kdyz v tom se objevil taxik.

V buse samotnem se objevil dalsi problem - ackoliv jsme si koupili 4 sedacky, volne byly jen 2. Opet celkem typicke. 16 hodin na stojaka neni moc dobra vyhlidka, ale jina moznost nebyla. Nastesti se lidi v autobuse nejak preskladali a my mohli absolvovat cestu v sede (ja vedle pani, ktera v pravidelnych intervalech kojila dite - asi se to tu bere jinak). A ze to byla cesta.

Cesta z La Paz do Coroica byla znama jako nejnebezpecnejsi cesta na svete - 3,2m siroka pro oba smery. Dnes je tam nova cesta, ale porad tam padaji autobusy. Nastesti tuto pasaz jsme obesli v minulych dnech a pokracovali jsme po relativne bezpecnem useku. Cesta byla samy kamen a celych 16 hodin jsme si fakt uzili...

 

Rurrenabaque nas privitalo tropickym podnebim. Rychle jsme se vydali shanet si nejakou agenturu, abychom se mohli vydat do dzungle. Na vlastni pest to opravdu nejde... Agentur je tam pet na kazdem metru. Nakonec zvitezila slecna, ktera mluvila plynne anglicky a slibila, ze si s pruvodcem muzeme dohodnout, co chceme delat. A musim rict, ze jsem byl nakonec prijemne prekvapeny, jak to bylo vsechno v pohode.

Nalozili nas do lodek a tri hodiny jsme jeli proti proudu reky Beni do jejich zakladniho tabora. Tam byl obed, odpocinek v houpacich sitich a diskuze s pruvodcem Billym, co teda budeme ty tri dny delat. Rozhodli jsme se pro okruh dzungli, nabalili potraviny, site proti komarum a sli.

 

Jaka byla dzungle? Dzungle je takova zelena tma - clovek nevidi dal nez 10 metru, zato slyset je dobre. Nema cenu se utirat, pot se objevuje porad znovu a kazdy kus obleceni je po chvili uplne mokry. Ale ma to sve kouzlo a vsem se nam tam libilo.

Billy je mistni domorodec, takze se vyzna. Hodne nam toho ukazal a pridal i nejake historky (jak se jako mlady ztratil v dzungli; jak se malem utopil, protoze ho zhrzena milenka nechala ocarovat u carodejnice; jak veri na lesni muziky atp.) Diky nemu jsme videli z tesne blizkosti stado divokych prasat a jakesi ¨pralesni slepice¨, z dalky pak ruzne druhy ptaku, pestrobarevne papousky a dokonce i nejake opice (ty jsou ale strasne rychle a chytre, takze to byl jen okamzik nez zmizely).

Krom Billyho s nama sel i kuchar, ktery nam vzdycky navaril uplne uzasne jidlo ze zakladnich potravin na prirodnim ohni. Zpocatku mi prislo nepatricne mit na 4 lidi kuchare, ale diky nemu jsme mohli vsechen cas venovat dzungli a poradne si to uzit. Doslo i na nocni prochazku s klickovanim mezi sitemi pavouku o velikosti dlane. A kdyz jsme se Billyho ptali, co kdyby nas ten pavouk kousnul, dal nam jasne najevo, ze to nechceme vedet... Hodne casu jsme stravili na jednom utesu, ve kterem hnizdi papousci. Pozorovat je svrchu v letu je uzasne.

Billy nam taky ukazal dost veci z flory. Jednou rizl trosku do stromu, ze ktereho zacala vytekat nahnedla kapalina. Rekl, ze je to kurare a tri kapky zabiji dospeleho cloveka. Hned nam bylo lip :)

Posledni den jsme dosli k rece, postavili z klad vor a plavili se po proudu. Sem tam jsme si i skocili do reky a zaplavali. Pravda, v noci jsme v te rece videli krokodyli (a to docela zblizka), ale Billy tvrdil, ze turisty nezerou... Trochu problem je, ze v perejich se Eva potloukla a jeji koleno ted vubec nevypada dobre.

Dneska uz jsme zpet v La Paz, po nezapomenutelne 20 hodinove ceste autobusem. Trochu se zregenerujeme, zahojime spalena zada od slunka a uvidime jak se bude vyvijet Eva. Dalsi v planu je Uyuni a solna poust.

Jeste takovy postrteh z ulic La Paz - netusim, jak je mozne, ze tady nekdo prezije detstvi. Deti bezne lezou po chodniku bez pozornosti dospelych, olizuji co chteji, pusinkuji potulne psy...

 

 

A kde ze se to tady jezdi vlevo? Na te takzvane ¨nejnebezpecnejsi ceste sveta¨ z La Pazu do Coroica, kterou jsme nastesti absolvovali v bezpecny cas. Ridic, ktery jede na vnejsi strane silnice, ma diky tomu lepsi vyhled na svoje kola a vetsi sanci, ze se udrzi na silnici.