Cesta vesela a dlouha...

 Cesta zacala v patek vecer vybornym vinem a veceri v Praze. A pokracovalo v pet rano, kdy mi zavolala Evicka a vylozila, ze je v nasludijici situaci:

Jeji let se spolecnosti Wizz Air neexistuje. Na Ruzyni o nem nikdo nevi, neni tam zadne letadlo, neni zakoupeny cas na vzletove drahy, nic... Zato tam bylo cele letadlo lidi, kterym Wizz Air poslal den pred odletem mail. S potvrzenim a vsim. Tak Evicka nakonec musela vzit primy let do Madridu, jinak by neletela. Levny nebyl...

 My jsme se normalne odbavili a odleteli do Londyna a tam se spravne nalodili na letadlo do Madridu, kde jsme se potkali s docela jetou Evicku. Zaradili jsme se do fronty na odbaveni a bavili se o tom, ze uz jsme si snad ty problemy vybrali. Po ocku jsme sledovali oblezenou kancelar nasi spolecnosti Air Comet, ktera musela zrusit jeden let do Buenos Aires a ted tam jedna slecna resila s celym letadlem, co budou delat.

Pani na prepazce nas dokazala celkem znervoznit. Vzla si nase vytistene potvrzeni a deset minut hledela do pocitace, nacez dalsich deset minut behala vsude mozne, porad opakovala ¨Impossible¨ a tvarila se ustarane. Nakonec nam rekla, ze neco nemohou najit v systemu, ale mame potvrzeni a tak je vse v poradku.  

Evicka ale v ssytemu vubec nebyla. Patnact minut pored koncem odbaveni pani rekla, ze potrebuje jeji potvrzeni nebo aspon jeji cislo rezervace. Evicka zalovila v batohu, kde nic nenasla - jak v Praze hledala ruzne varianty cesty do Madridu, potvrzeni zustalo nekde u okynka... Tak pry musime do kancelare (oblozene stale spoustou lidi), kde nam potvrzeni vytisknou. V  kancelari se pani podivala do pocitace a rekla Eve, ze neni v seznamu cestujicich. Coz 10 minut pred koncem odbaveni neni nic, co bysme chteli slyset. Zkouseli jsme rychle psat domu SMS, aby nam to cislo nasli na Evine mailu, zkouseli jsme uplne nefukcni letistni aautomaty na internet, zkouseli jsme jeste neco vymyslet, Evicka zkousela neomdlet... Nakonec nas zachranil muj tatinek rychlou SMS se spravnym cislem. Pak uz slo vse hladce a v letadle jsme diky prozitemu stresu rychle usnuli (jeste predtim jsme sledovali, jak spousta Peruancu bere letadlo jako lepsi autobus - vsichni meli spoustu velkych tasek, ktere cpali do prihradek nad hlavami a povolenou vahu pri tom prekracovali nekolikanasobne).