Solna poust

V nedeli rano v sedm jsme dorazili do promrzleho Uyuni, ze ktereho temer vsichni turiste vyrazeji na tury do mistni dolne pouste Salar de Uyuni. V rychlosti jsme zkusili ziskat nekolik nabidek, v devet jsme uz meli zakoupenou tridenni tour a v jedenact vyrazili.

Mozna je trochu skoda, ze tenhle vylet prisel uz v pulce nasi cesty, protoze ho uz asi nic neprekona. Mozna snad Machu Picchu, ale uvidime.

Pred starsi Toyotou 4x4 se nas seslo sest - pridal se k nam jeste Svycar srbskeho puvodu Dejan a Florin z Holandska. Krom toho byl v aute jeste ridic Ariel, ktery se stal necekanou hlavni postavou celeho pribehu.

Zanedlouho jsme uz vjeli na sul - solna poust ma rozlohu 12 tisic km2 a je naprosto rovna, oslnive bila. Jedina skoda byla, ze jsm,e meli vetsinu casu zatazeno. Podivali jsme se na vyrobu soli, udelali si blaznive obrazky (diky naproste absenci perspektivy na solne pousti jdou delat opravdu zajimave veci a tesim se, co z nich nakonec bude) a za zvuku pisni Michaela Jacksona si uzili nadherny zapad slunce, zatimco jsme jeli do hostelu. Opravdu nadherne chvile.

Ubytovani bylo opravdu spartanske a hlavne nas strasila absence topeni, protoze v noci teploty klesaji az k minus 20 stupnum. Opet jsme ocenili teple spacaky a noc uspesne preckali. Rano jsme cekali snidani na sedmou, jak bylo domluveno, ale ta prisla az po some hoodine. Pak se jeste neco zpozdilo a misto 7.30 jsme vyrazili v 8.50. Vyhoda byla, ze jsme byli vsude sami (kazdy den vyrazi na totoznou trasu temer sto aut), ale zase vsude pozde.

Pohybovali jsme se ve vyskach okolo 4000mnm, uzivali si to a bylo se na co divat. V horach jsou laguny, na kterych se krmi stovky plamenaku (mam asi 50 fotek :) a samotna krajina stoji za to. Ariel nas taky zavezl do nadherneho kanonu blizko vesnice, odkud pochazi jeho zena. Bohuzel, tato zajizdka, ranni zpozdeni a pomala jizda znamenali, ze jsme do hostelu u Laguna Colorada prijeli po zapadu slunce. To nastvalo Dejana, protoze Lagunacolorada je povestna svou nadherne cervenou barvou, pokud na ni sviti slunce.

Ariel nam basnil o tom, jak je Laguna Colorada krasna ve svitu hvezd a jak si muzeme z hostelu zajit na breh se podivat. Ale v hostelu pro nas nebylo misto! Agentura proste nezavolala... Tak jsme skoncili o pet kilometru dal v male vesnicce, ktera sestavala skoro jen z hostelu. Ale Arielova slova o nocni krase laguny me vedla k tomu, ze jsme navrhnul, aby nas tam zkusil zavezt autem po veceri. Vsichni souhlasili, jen Janicka se rozhodla zustat na hostelu, protoze teplota uz byla hluboko pod nulou. A drama zacalo...

Ariel s nami na veceri nebyl. Kdyz prisel, nasedli jsme a jeli. Ale ne primo k lagune, ale okolo. To me trochu znervoznilo. Prece jen, proc to nechce mit rychle za sebou a jit do postele? Nahle zastavil uprostred niceho a zacal k nam mluvit. Ackoliv Eva, Dejan i Florine rozumeji spanelsky a cely den s ridicem mluvili, nebyli jsme schopni mu porozumet. Navic mluvil porad dal a to uz jsme se rozhlizeli, jestli se k nam ze tmy nekdo neblizi. Pozadali jsma Ariela, aby nas zavezl zpet. K nasim obavam (cti paranoie) pridalo to, ze auto dvakrat uvizlo v pisku (na ceste tam ani jednou) a ze se zdalo, jako by to Ariel chtel, protoze najel do pisku krokem a tam zacal hrabat. Dejan uz na nej zacal rvat a atmosfera byla dost husta. Co me hodne znervoznilo byl fakt, ze kdyz jsme se blizili k hostelu, nekolikrat zatroubil. To uz jsem byl nervozni jak pes a vycital si, ze jsem tam Janicku nechal samotnou. Kdyz pak Ariel jeste najel do kamenu, vyskocil jsem (ostatni taky) a utikal do hostelu. Tam lezela ospala Janicka a vubec nechapala, co to tam naraz vpadlo za roztresene silence. Nakonec jsme si rekli, ze Ariel asi nebyl ve sve kuzi a nase paranoia udelala z komara velblouda. Na druhou stranu, kdyz si clovek precte nektere pribehy z bolivie, je tezke nebyt paranoidni.  

Rano jsme vstali v 4.30, jak bylo domluveno. A zjistili, ze Ariel zmizel. Neprisel vubec do hostelu a auto taky nebylo. Po chvilce jsme se rozhodli obihat ostatni hostely a ptat se po nem. Lide nas posilali od certa k dablu a jednou dokonce tvrdili, ze je urcite v tomto pokoji. Nevinnym probuzenym jsme se omluvili a sli dal. Nakocen se podarilo me a Janicce najit auto a pak i ridice. Jeho dech prozradil, proc se vcera nevratil, a dost mozna byl opily uz kdyz s nami jel k lagune, akorat jsme to nepoznali. Leccos by to vysvetlilo.

Rano ale uz vypadal celkem v poradku, nalozil nase batohy na strechu vozu bez problemu a rozhodli jsme se nakonec, ze to s nim zkusime. Rizeni v pousti neni takovy problem. Bohuzel, opet jsme vyrazili skoro o 2 hodiny pozdeji.

Vyjeli jsme a po trech kilometrech Ariel zastavil, vypnul motor, zahrabal se do motoru a sdelil nam, ze je kaput baterie. A sel pesky zpet do vesnice pro pomoc. My jsme si zatim uzivali vychod slunce v teplote okolo -15 stupnu a meli na sobe vsechno obleceni, co slo. Po chvili prijelo auto, privezlo cloveka a Ariela. clovek s Arielem dali do naseho auta baterku z druheho auta, nastartovali a pak baterie zase dali zpatky. Jaky tohle melo smysl a proc jsme museli predtim zastavit, to mi neni jasne. V prubehu doslo jeste k tomu, ze nechali na plynu naseho auta flasku s vodou a debatovali pred autem. Ja stal vedle nich - a v tom vidim, jak vsichni skacou z auta. Posledni to vzala sipkou k mym noham Janicka a celkem se pritom potloukla. Pricinou byl zapach spaleniny a dym, ktery se linul z pristrojove desky. Ariel a clovek tvrdili, ze se nic nedeje, ale po tomto ¨nic¨ prestalo fungovat radio a tachometr. Jak jsem to videl, tak jsem se neudrzel a pekne nahlas jsem oba serval, co to sakra delaji. Sice cesky, a nevim, jestli me pochopili (vzteky rudy turista o 30 cm vyssi jak oni, to je ukaz), ale co uz.

Takze po ranu zpozdeni skoro 2,5 hodiny... Fajn. Aspon jsem zase byli vsude sami. Pres gejziry jsme se dostali k termalnim pramenum, to byla slast. Kolem minus 5 stupnu, svleceny do plavek jsem sel po ledu a pak jsme vklouzli do teple vodicky, roztali po rannim dobrodruztvi a bylo nam dobre. A jelo se dal.

Pro me nejkrasnejsim mistem byla Laguna Verde (zelena laguna), ktera se po nasem prijezdu krasne vybarvila a vazne se mi nechtelo pryc. Videli jsme jeste nejake laguny, ale ono samo prostredi okolo byl zazitek. Jde vlastne o zacatek pouste Atacama.

Na ceste zpatky Ariel dokupoval naftu od jinych ridicu a v jednom kopci nam oznamil, ze dosla. Nastesti jelo kolem dalsi auto, ktere nam zase trochu dalo...

Nakonec jsme dojeli jinym autem  v deset vecer namisto v planovanych sest a Ariel pres noc zustal s autem ve vesnici v pousti. 

Bylo to takove typicky bolivijske - naprosto neuveritelne nadhery za neuveritelnych okolnosti...

PS: Jeste k bolivijcum: mam pocit, ze budou chudi, dokud se nezmeni. Nikomu se to neda verit, sef neveri zamestnancum, zakaznik obchodnikovi, ... I nas ridic nam parkrat lhal a v agenture, kdyz jsme si sli stezovat, nam lhali a lhali a vymlouvali se...